Zbyněk VeselýO barácích, na kterých téměř po celých Čechách žili lidé v 70. letech v jakýchsi komunách, toho bylo napsáno poměrně dost. Tyto ostrůvky pozitivní deviace byly šikanovány státní mocí ze všech stran. Měly ale také svoje sympatizanty, kamarády, kteří je pravidelně navštěvovali, pořádali různé koncerty, výstavy či sportovní akce. Součástí jedné takové skupiny mladých lidí, kteří nechtěli nic jiného než svobodně žít a svobodně dýchat, jsem byl ve zmíněných 70. letech i já...

Šedivá 70. léta a politické status quo napomáhalo koncert The Plastic People of the Universe. V Kerharticích panovala pro nás absolutní svoboda, předčítali sdružování mladých lidí do různých neformálních skupin a protože oficielní kultura nabízela jen velmi málo zajímavého, vznikaly skupinky lidí, kteří, ač tomu doba nepřála, si dělali kulturu po svém a pro sebe. Prvotním kontaktním místem, kde se nápady rodily a kde se vše domlouvalo, byly hospody. Restaurace U Zpěváčků, nebo střešovický hostinec Na Andělce, byl pro mě v těch letech učiněným zjevením. Jejich atmosféra se vymykala atmosféře drtivé většiny podobných zařízení, a pokud se člověk chtěl dozvědět, kde bude hrát zajímavá kapela nebo se bude pořádat nějaká výstava, musel si pro tu informaci dojít. Záhy jsem se stal členem fotbalového týmu restaurace Na Andělce, kterému šéfoval Franta Hron s mařenou do půlky zad. Když se mužstvo fotilo na Robinsonově louce ve Stromovce, Fanda byl v první řadě v pokleku. Hráči, co stáli za ním, mu drželi cop půl metru nad hlavou. Největší zážitek jsem měl při utkání s Masnými krámy z Českých Budějovic, kdy jsem přesnou přihrávkou našel Abého Masíčka na levém křídle, ten však na míč nereagoval a zmizel v křoví. Po dvou dnech se objevil s tím, že při útoku zjistil, že mu naběhly žíly a tak toho hned musel využít... To všechno byla legrace, ale když jsem se seznámil s Vaškem Zemanem, začali jsme společně s ostatními přáteli uvažovat o tom, že si společně koupíme barák na vesnici a budeme žít společně v komuně. Tehdy jsme už jezdili do Kerhartic nedaleko České Lípy, nebo do Mastířovic. I tam se pořádaly koncerty, hrál se fotbal, nebo se prostě jen tak vegetovalo. V Kerharticích na baráku žil tehdy jeden osamocený týpek, kterému se říkalo Svědek. Mimo něj tam byli snad ještě dvě staré babky, což ovšem nebránilo tomu, aby se tam pořádaly takové akce koncert The Plastic People of the Universe. V Kerhaticích panovala pro nás absolutní svoboda, předčítali jsme různé knihy, jako například Kerouacovo On the road a taky jsem tam zažil první a poslední koncert mé jedné z prvních hudebních skupin s názvem Punkva. S nadsázkou někdy říkám, že estébáci nevypálili Kerhartice díky koncertu Plastiků, ale protože tam hrála „slavná” podzemní kapela Punkva. Koncert Punkvy byl poslední i proto, že se její leader Pavel Máca Macura rozhodl emigrovat do Mnichova.

První, co si naše víkendová komuna pořídila, byl starý GAZ1, který jsme koupili za ukrutných osm tisíc Kčs od nějakého JZD, kde usoudili, že vůz již dosloužil. Okamžitě jsme vymalovali interiér Gazíka psychadelickými obrazy po vzoru obalů rockových desek.
Vedle toho rovněž začal nepřetržitý slet oprav a jen s největším vypětím a díky šikovnosti Jendy Drivera, který měl v tu dobu jediný řidičák na Gazíka, se nám toto vozidlo dařilo udržet v provozu. Když nás stavěla Veřejná bezpečnost a z psychadelicky vymazleného
interiéru se vyhrnulo pět až osm mániček vonících marijánkou, nestačili se divit. Každý pátek byla schůze naší komuny v restauraci U Holečků na Petřinách naproti oboře Hvězda. Od každého člena se vybírala dvacetikoruna na náš „vysněný” barák. Vše se pečlivě zapisovalo do tlustého sešitu, abychom měli přehled, kolik už je našetřeno. Mimo to jsme nacvičili dvě divadelní představení, když nám hospodský Fiala pronajal za stovku na měsíc prázdné křídlo hospody, kde jsme zkoušeli. První hra se jmenovala „Město make-up” a pojednávala v podstatě o establishmentu, o lidech bez citu a lásky, žijících ve stoprocentně konzumní společnosti, ve které byly hlavním a jediným motivem peníze. Druhá hra se jmenovala „Spektrum” a v té jsme se již posunuli více k hudební produkci. Jednalo se v podstatě o tanec, kde každý představoval jednu barvu.
Pomocí magnetofonu Tesla B 113 a jednoho mikrofonu jsme docílili poměrně originální nahrávky a při představení jsme využívali i přednatočené pásky, které nám tehdy specielně připravoval Pavel Pari Richter (Švehlík Stehlík). Poté, co byli Kerhartice po koncertě Punkvy estébáky vypáleny, jsme v podstatě neměli kam jezdit. Nicméně Svědek už pracoval jako kotelník v Praze a vysedával se svou partičkou v hostinci U Betlémské kaple. Tam také založil svoji první kapelu Křížový výslech. Protože hudebníci nebyli příliš majetní, každý hrál na to, co si našel. Svědek psal texty a hrál na akustickou kytaru, Zub obsluhoval bublafon, což byla v podstatě plastová cedule, kterou když se různě pohybovalo, vyluzovala zajímavé zvuky. A ostatní - co si kdo našel. I přesto, že Křížový výslech zahrál například až na Slovensku, nebyl to můj šálek kávy, protože to nebyl klasický big beat a tak bych se tam jako bubeník „neuživil”. Naše víkendová komuna nebyla od pražského podzemního života nijak izolovaná: vedle společných akcí a výletů Gazíkem jsme se samozřejmě snažili hltat všechno, co se kde dělo. A tak jsem zažil například pár nekonečných mejdanů v hospodě Na Sibiři v pražském Podolí, kde jsem poslouchal neuvěřitelné historky o podolském kriminálníkovi a šéfovi podsvětí Bobovi a také jsem navštívil pár koncertů dnes už zapomenuté undergroundové kapely Hm. Za bicími seděl vždy řádně rozlícený bubeník Mamut a hráli jeho třiceti minutovou suitu – Mamutí jezero. To on mi připomínal můj idol, bubeníka Zeppelinů Bonza. Každou vteřinou se zdálo, že bicí značky Amati Kraslice nevydrží nápor Mamutova hněvu a bubeník rozdrtí svůj nástroj na kousky. Krásná je rovněž historka o tom, jak Bob ukradl v Podolí motocykl. Sotva se s ním rozjel, a projel béčko, tak si to s nimi rozdal naférovku. Ve Dvorcích v prvním kole otočil do protisměru a hurá zpátky na Vyšehrad! Policajti pořád za ním a až při třetím kole uhnul před tunelem vpravo na Vyšehrad. Nasraní policajti udělali totéž jenom si neuvědomili, že v téhle úzké uličce je instalovaný zátaras pro automobily, což samozřejmě Bob velice dobře věděl. Ozvala se rána a policejní žigulík s nápisem VB dozávodil. To ale Bobovi nestačilo, pod vyšehradskou hradbou zahodil do křoví ukradený motocykl značky Java 250 a mazal domů. Doma se převlékl, vzal si svého psíka na vodítko a šel se podívat, jak Venca s Bohoušem dopadli. Kolem nabouraného policejního žigulíka už okounělo asi dvacet čumilů a zrovna přijela Volha z policejním šéfem, který těm dvěma nešťastníkům nadával do idiotů. Bob to celé sledoval, vážně pokyvoval hlavou, pak se otočil a šel na svých deset až patnáct kousků na Čurandu. Jirka Sopr nikdy nezapomene, jak pařili s Bobem na Čurandě a v pravidelné televizní relaci Veřejná bezpečnost pátrá, radí, informuje se objevila Bobova fotografie, jeho curriculum vitae a upřímná žádost o pomoc veřejnosti s dopadením tohoto velmi nebezpečného zločince. V tu chvíli propukla Čuranda ve spontánní jásot a kdo ten večer nekoupil Bobovi rum, jako by nebyl. A jak léta běžela, ta šedivá sedmdesátá, dvacetikoruny na barák naší komuny sice přibývaly, ale nikdy jich nebylo tolik, abychom si vlastní dům koupili. Po skončení mé roční vojenské služby, když jsem zase potkal Svědka někde na Kačerově, řekl mi, že Křížový výslech rozpustil a založil zcela novou kapelu Hally Belly, která už hraje normální elektrický big beat, neváhal jsem ani vteřinu. Řekl jsem: „já to tedy beru, šéfe”. A o tom možná zas jindy.

Autor: Zbyňek Veselý