Ondřej Pomajsl

Kdo někdy viděl hrát bubeníka Ondřeje Pomajsla, určitě bude souhlasit s tvrzením, že jeho hraní i vystupování na pódiu je plné pozitivních vibrací.

Ondřeje Pomajsl je od roku 2013 členem populární pražské kapely Vltava, ale nadále zůstává členem kapel, na jejichž vzniku se podílel dávno před nástupem k Robertovi Nebřenskému ‒ tzn. Madfinger a TOP Dream Company. Volný čas vyplňuje účinkováním v doprovodné kapele Romana Dragouna a lze jej slyšet i s Los Quemados, Jazz Efterrätt nebo s Maranatha Gospel Choir.

„Bigbíťáci o mně říkají, že jsem jazzman,“ směje se. „Jazz jsem vždycky chtěl umět ‒ jen si myslím, že jazz je hodně extrémní v tom, že ho muzikant musí pořád poslouchat [když ho chce hrát]. Nejen cvičit, ale i poslouchat. Já měl pár oblíbených desek, třeba Resolution od Coltranea. Ale spíš jsem si vždycky oblíbil jednu věc a tu jsem poslouchal pořád dokola.“

Kdo se Ondrovi líbí z oblasti akustického jazzu? „Jeff Hamilton, Peter Erskine… Antonio Sanchez ‒ mě hodně ovlivnila Pat Metheny Group, i když spousta jazzmenů říká, že už je to v podstatě popík. Antonio Sanchez je král. Ze starších bubeníků? Třeba Buddy Rich. Koukal jsem na nějaká zpomalená videa jeho sól ‒ originály byly vždycky v šílených tempech, ale i když se nahrávka zpomalí, je to pořád dokonale přesné. To snad ani není možný.“

A jaký je celkově Ondrův vztah k popu? „Na hudbě mě obecně baví melodie. Třeba s Romanem Dragounem, i když už to hrajeme po stopadesáté, pořád mám husí kůži ‒ jeho melodie jsou dokonalé. Je to jiná disciplína, než hraní fusion. Ale mám štěstí, že kapelníkům, se kterými hraju, nevadí, když něco v rámci písničky tvořím. Jen to musí mít nějakou štábní úroveň.“

Účinkování s Romanem Dragounem i Vltavou jsou pro Ondřeje Pomajsla příslovečným „splněným dětským snem.“ Dalším podobným angažmá byly např. dva koncerty s Pražským výběrem, ke kterým se Ondřej dostal přes Lukáše Chejna z kapely Jazz Efterrätt. Jaké byly Pomajslovy dávné bubenické vzory?

„Třeba Tico Torres z Bon Jovi ‒ toho jsem měl i na plakátě. David Koller byl zásadní ‒ i pro kombinaci bubnování a zpívání. Pak jsem viděl v Chomutově v hale hrát Klaudu Kryšpína (Pražský výběr, pozn. aut.), což bylo zjevení. Celý koncert jsem na něj seshora koukal, ostatní dění na pódiu mě nezajímalo. Tihle bubeníci zůstali.“

Lákalo někdy Ondřeje zpívat za bicími, jako to dělá David Koller (nebo Phil Collins, kterého Ondřej poznal na nahrávce legendárních Brand X)? „Ve Vltavě zpívám vokály. Ale kdybych měl zpívat, nebavilo by mě sedět za bicími. Musel bych být vepředu. Zpívat od bubnů není frontmanství (smích).“

Kdo jsou Ondřejovi oblíbení zpěváci? „Těch je mraky. Whitney Houston, Michael Jackson, Sting je skvělý. Baví mě, protože zpívá všechno. A třeba mě baví, jak zpívá basista Nathan East. Nebo třeba Chaka Khan. I když mám nějakou živou nahrávku, kde moc dobře nezpívá ‒ ale to nevadí.“

Líbí se Ondrovi jazz, který je ovlivněn elektronickou hudbou nebo hip-hopem? „Mám to dost rád ‒ ale často spíše v živé podobě. A když hraju s Maranatha Gospel Choir, tam je také např. vliv r’n’b ‒ ale hudebně je to dost těžké a zajímavé.“

„Hodně špatnej jsem z ill-beatů (smích). Člověk se snaží celej život hrát přesně a najednou přijde něco, co šlape dost prapodivně. Musím na to mít náladu… Roman Vícha nebo Oliver Lipenský to hrajou super. Nebo Chris Dave. Já to moc neumím hrát ‒ ale naštěstí jsem to nikde moc nepotřeboval…“

Zdroj: https://jazz.rozhlas.cz